Zázanm části našeho vystoupení na skvělém festivalu Woodyfest 2023 ve Věstínku u Vírské přehrady. Od cca 58. minuty tohoto videa jsou THE NEUNIKNEŠ:
Originál na stránkách Fobia Zine je zde.
Ahoj, na stránkách Fobie jsme s vámi zatím neměli co do činění – a to existujete déle než třicet let. Nebudu se ptát na podrobnou historii, ale alespoň krátce – jak dlouho existujete v aktuální sestavě a kdo ji tvoří? A jestli lze, tak ke každému členovi něco zajímavého, předchozí nebo paralelní kapely, jiné aktivity v hudebním světě apod.
V aktuální sestavě hrajeme od roku 2018, kdy došlo k výměně na postu bubeníka, během let 2021-2022 s námi hrával na postu druhé kytary Detlef, který se také velkou měrou podílel na nahrávání nejnovějšího alba. THE NEUNIKNEŠ v tuto chvíli tvoří:
Ještě bych se krátce zastavil u propagace – to, že na vaše předchozí alba nevyšly recenze na Fobii, se dá snadno pochopit, ale když jsem teď projížděl HC punkové webziny, tak ani na nich nejste zrovna doma. Dá se u vás vůbec mluvit o nějakých promo aktivitách, nebo to neřešíte a nahrávky na recenze nikam neposíláte? Ono to pravda není snadné, webziny stagnují, moc recenzí na nich nevychází, takže možná i ta dřívější CD někam zamířila, ale recenzí se nedočkala…
Naše minulé CD mělo třeba solidní recenzi v (tištěném) magazínu Spark. Je pravdou, že sami nějak aktivně nahrávky k recenzím neposíláme, tzv. promo aktivita je možná naše trochu slabé místo… Necháváme to běžet trochu samospádem. O to víc jsme překvapeni třeba tím, že se recenze nové desky objevila např. v takovém Fullmoonzine. Ono vlastně i tvoje recenze ve Fobii byla pro nás velkým překvapením (a radostí). Nicméně – v klasických tištěných zinech s námi vyšlo pár zajímavých rozhovorů, za zmínku stojí třeba legendární Buryzone, ostravský Protimluv nebo polský The Naturat. Naši předchozí desku hráli celkem třikrát (!) v pořadu „Strefa Rockandrola“ na polském radiu Trójka, což je jejich legendární celoplošná stanice.
Pojďme na album „Bez kontaktu“. První dojem má na svědomí obal, který je opravdu podařený. Kresba, jejímž autorem je Jan „Bogy“ Lörincz, je parádní. A jak píšu o obrázku v recenzi: „který nejen že pěkně vypadá, ale vybízí k zamyšlení, kam ten svět spěje“. Jde o motiv nakreslený na zakázku, nebo jste si vybírali z více Bogyho prací? A pokud na zakázku – dostal Bogy přesné zadání, řešili jste pak i detaily, nebo mu stačily texty a vám pak hotové dílo sedlo napoprvé?
Bogy je náš starý dobrý známý a k tomu fakt neskutečný člověk. Jeho kresby jsme už dříve použili např. v klipu ke skladbě „Konfrontace“. Motiv byl vytvořen na zakázku, ale zadání měl docela volné: Ostrava, Sýkorův most, ústřední postava (původně to měl být kostlivec resp. „zombie“), temná futuristická vize postmoderního světa… se zbytkem už si poradil sám, on ví jak na to. Pár měsíců se nic nedělo a pak bác ho – bylo to tady. Upravilo se už jen pár drobných detailů, v podstatě to trefil napoprvé.
„Bez kontaktu“ vyšlo nejen na CD, ale i na kazetě a gramodesce. Berete vinyl jako nějakou metu? Jak došlo k tomu, že jste desku vydali ve spolupráci s PHR Records? A logo Beskid Punkowy na obalu značí co?
Vinyl nebyla meta, spíš takový splněný sen, takové to „aspoň jednou v životě“. Metou bylo dokončit po sedmi letech další desku a dát do ní všechno, co se v nás za tu dobu nasbíralo. Spolupráce s PHR měla jednoduchý důvod: je to respektované vydavatelství, ví jak na to, má distribuci, má jméno. Zaplatili polovinu nákladu (druhou pak my), což byla skvělá pomoc. A navíc Papagáj je super týpek, domluva s ním byla rychlá a snadná. K tomu všemu dokázal v těchto šílených časech zařídit, že vinyl byl prakticky po necelých třech měsících komplet z lisovny venku. Komukoliv to řeknem, tak hledí…
Beskid Punkowy je malý polský label jednoho starého punkera jménem Wladek Mucha. Chtěli jsme mít v Polsku podchycenou nějak distribuci, jelikož tam docela často hrajem a znají nás tam. Rozhodili jsme sítě, Wladek jako první kývl na nabídku a vzal 30 desek, tak tam má svoje logo.
Ještě jedna otázka k jinak pěkně vypravenému vinylu (lakovaný papír na přebalu, deska v kapse s antistatickou fólií, vnitřní foto příloha s historií) – proč nejsou součástí texty? A ještě dotaz k té historii – uvádíte tam, že album „Ty nemáš den“ vyšlo v roce 2009, ale na všech ostatních místech (váš web, Bandcamp, Discogs) je 2012.
Chtěli jsme to mít původně docela minimalistické, vlastně i na ten insert s fotkama nás Papagáj ukecal stylem: „Ty vole to tam musí být!“. Zpěvákovi je navíc výborně rozumět… takže tak.
Album „Ty nemáš den“ vyšlo skutečně v roce 2009, to druhé datum je nějaký překlep, dík za upozornění. Aspoň tak víme, že to občas někdo čte.
Texty jsem v předchozí otázce zmínil kvůli tomu, že mi přijdou zajímavé. Při poslechu lze samozřejmě všechno pochytat, zpěvákovi je dobře rozumět, ale pro pochopení všech myšlenek je určitě lepší mít vše na papíru. Nicméně k těm myšlenkám – líbí se mi, že nejdete takovou tou klasickou HC punkovou cestou a neomíláte tradiční témata, ale řešíte aktuální věci, postmoderní svět, digitální oblbovačky, domácí násilí, sílu slova, … To jsou věci, jež vám nejvíc leží v žaludku?
Troufáme si říct, že THE NEUNIKNEŠ měli (až na drobné výjimky) vždy velice silné a velice „jiné“ texty. Nechceme být zkrátka další kapelou, co zpívá o tom že „systém je na hovno a politici jsou kurvy“, nebo nedej bože něco jako „chlastej a poguj“ a podobné agro sračky. Ano, snažíme se řešit a reflektovat aktuální témata, do toho přidej špetku ostravské temnoty a nihilismu, trochu deziluze a nasranosti z toho, kam svět spěje, dokořeň to stavy a pocity punkera na prahu padesátky a máš to.
Kdo texty píše? Jsou dílem jednoho člověka (= zpěváka), nebo se o ně dělí víc členů kapely, případně i někdo zvenčí? Nemyslím teď převzatou báseň od Jana Skácela ani poslední písničku – k té se ještě dostaneme.
Většinou jsou dílem jednoho člověka. Na aktuální desce má svoje texty Hrbek (bývalý zpěvák), Ondřej (basák), Dušan (zpěvák) a Nemo (bývalý bubeník). Je nabíledni, že bývalí členové „někdo zvenčí“ nejsou, ti kluci jsou pořád hodně v obraze.
Asi jste smíření s tím, že se o vás mluví jako o té HC punkové kapele s trombonem. Jak se vlastně seběhlo, že do vašich řad přibyl trombonista? To, že hrál Marcel v nějaké filharmonii, je fakt, nebo legrace?
Máš pravdu, že trombon je do jisté míry poznávací znamení kapely. Samozřejmě je to tím, že to není v punku/HC obvyklý nástroj a tím pádem vyčnívá. Na druhou stranu, a to jsi super napsal v recenzi na desku, ho používáme tak, aby byl kompaktní součástí toho, co hrajeme. Aby to nebylo stylem nářez, vyhrávka, nářez. A nedej bože, aby ubral na tvrdosti nebo rychlosti.
Příběh s trombonem je docela klasický, jaký bys asi čekal. Už nevíme přesně, jak se to seběhlo, ale spolu s TROUBLE GANGEM jsme zkoušeli na jedné zkušebně, takže jsme se potkávali tam. TG se pak rozpadl a Marcel neměl kde zkoušet, takže jsme se na té zkušebně potkávali pořád dál. A to už byl krůček od toho si spolu občas zahrát. Ze začátku jen tak, ale nakonec z toho přece jen něco bylo. Myslím, že první song, který dával hlavu a patu, byl „Dej sem ten šek“. A v „Adrianě“ už zněl vyloženě dobře a další věci přibývaly. Ze začátku byl trombon na koncertech na hostování, pak už stabilně. A navíc bylo o jednoho člověka více na placení zkušebny že…“
A to o té filharmonii byl vtip, který jsme někde zmínili. A je to důkazem toho, že občas nějaký rozhovor přece jen dáme.
Když skládáte písničky, jakým způsobem to děláte? Společně – zkušebna, nebo jeden hlavní autor – doma? A zařazení trombonu probíhá, až když je věc hotová, nebo se s ním počítá od prvopočátku?
Vznikají ve společně zkušebně, kdy (většinou) kytarista Kliman donese motiv a pak se s ním dál pracuje. Některé songy jdou časem do šuplíku, některým to trvá i pár let, než je dotáhnem do konce. Trombon se přidává už v průběhu skládání a aranžování. Doplňuje zpěv, tvoří další hlas, anebo podporuje rytmiku.
Songy na albu zní překvapivě tvrdě, což je myslím i zvukem, který jste pořizovali ve studiu Mroš v Ostravě, o produkci se postaral Bilos, mix a mastering jste svěřili Otynovi v Davosu, takže jste spolupracovali s plus minus metalisty. Jaký vliv na vyznění nahrávky oba pánové měli – v čem vidíte/slyšíte jejich přínos?
Bilosův přínos byl nesporný – postavil se k tomu jako producent velice profesionálně, byl u každého nahrávání a míchání, vložil do toho opravdu hodně energie a času. Respekt! Nemluvě o (s námi) nekonečném vysedávání, popíjení a debatování u kuchyňského stolu ve studiu. Sám na ty chvíle vzpomíná se slovy „něco takového jsem ještě nezažil ha ha…“. Bilos je sice nejen metalistou, ale především člověkem s velikým přehledem a zkušenostma ze studiové práce. První míchání probíhalo přímo ve studiu Mroš v Ostravě, ale trochu jsme se na tom zasekli – vznikl tak nápad to zkusit v Davosu, Otyn poslal vzorek, Bilos tam za pak za ním na dva dny zajel a bylo to. Moderní, ostrý zvuk, takový, jaký byl záměr od začátku. S metalem fakt problém nemáme. 🙂
K dalším spolupracovníkům patří hosté v poslední skladbě „Jaro ´22“, kde se zapojili Dawe Straka na hammondky, Yehor Zhuzha (UA), Ajfel (CZ) a Pauka (PL) za mikrofonem. Tahle skladba je jiná než ostatní, už jen díky oněm zpěvům a hammondkám, ale i hudební rovina je odlišná. Ale primární je myslím tříjazyčný text, který reaguje na dění na Ukrajině. Jak vás napadlo udělat píseň v tomto duchu? A hosty jste nastřádali jak? Kromě Pauky, což by mohla být zpěvačka skupiny PUNKROCKGANG, mi ostatní jména nic neříkají.
Tato skladba vznikala od začátku tak nějak „bokem“ s tím, že na albu nebude, resp. bude možná jen jako bonus. V lednu 2022 jsme využili dobře rozjeté seance ve studiu a nahráli takový motiv inspirovaný soundtrackem z jednoho starého filmu. Občas jsme na něj improvizovali a používali jej na koncertech coby předěl v momentě, kdy třeba praskla struna. Mezitím přišel 24. únor, s ním ruská agrese na Ukrajině a svět kolem nás tak, jak jsme jej do té doby znali, přestal existovat. Práce na tomto songu byla určitou terapií, jak se vnitřně vyrovnat s tím, že kousek od nás zuří naprosto šílená a zbytečná válka přinášející smrt, zkázu a utrpení milionům nevinných lidí. Sedmnáctiletý Yehor (Igor) je jedním z nich, utekli se svou mámou hned v prvních týdnech ruské agrese z ukrajinského Záporoží a zakotvili spolu v Bohumíně. Jednou jej náš bubeník vzal s sebou na zkoušku, a Igor jen tak vzal do ruky kytaru, začal si pozpěvovat a vyšlo z toho, že má velice zajímavý hlas.
Celé toto dílo vznikalo postupně, po částech, a to skoro tři měsíce. Část textu přinesl sám Igor, část je od ukrajinského současného básníka B. Chersonského, poslední (polsky zpívaný punkový part) pak přinesla naše známá z polského Cieszyna jménem Pauka (kdysi zpívala s Ondřejem v GELDSHIT), která jej taky ve studiu vystřihla v podstatě na první dobrou. Náš starý kamarád a velký reggae zpěvák Ajfel pak má na svědomí prostřední část, coby český překlad ukrajinského textu. Zvukař celého alba a geniální muzikant a multiinstrumentalista Dawe Straka pak dohrál hammond piano a bylo vymalováno. Každý do toho vnesl svoje, celé to nakonec bylo opravdu „kolektivní dílo“ s velkým přesahem…
Na textu se taky podílelo víc lidí, kromě Yehora a Pauky i B. Chersonskij. O čem vlastně slova konkrétně jsou? A máte na song nějaké ohlasy?
„Přišli čerti a chtěli tvrdit: jsme andělé. Přišli kati a chtěli tvrdit: jsme bratři. Říkají, že přišli ze světla, ale doopravdy přicházejí z temnoty.“ – byť je to poezie, zde je myslím jasné, o kom je řeč. „Není tvojí vinou, že jsi svého otce syn“ – nemůžeš za to, v jaké zemi jsi se narodil, „problém tvůj je neumět jím být“ – je už pak ale jen na tobě, jak s tím naložíš… a tak dál.
Ohlasy jsou (když pomineme pochvalné komentáře ze sociálních sítí) docela zajímavé… Ajfela oslovují na ulici cizí lidi s tím že „super“. Samotný pan Chersonskij (toho času žijící v Oděse), když viděl a slyšel ten videoklip, odpověděl jen dvě slova: „Thank you.“ Klip má dvě verze, s titulky a bez anglických titulků , obě mají v tuhle chvíli dohromady nějakých dva tisíce zhlédnutí a stále to roste.
S ohlasy souvisí i obecně dění na scéně. Tím, že jsem od Ostravy velmi daleko, nemám o tom, jak to u vás a v okolí funguje, představu. Jak to tedy vypadá na scéně v Ostravě a okolí? (úsměv) Když jste dělali křest alba, kolik lidí dorazilo? A když hrajete běžný koncert v klubu, jaká je zhruba návštěvnost? Jaký je zájem o fyzické nosiče – prodávají se víc desky, nebo cédéčka?
Scéna vypadá všelijak, jak už to chodí. Na koncertech potkáváš z velké části pořád ty samé (a pomalu stárnoucí) tváře. Tady v Ostravě jsme na domácím hřišti, takže na naše „běžné“ koncerty naši známí a fanoušci přijdou, někdy 50, někdy 100, záleží na tom. Jinak je to tady různé – jsou tu místa jako Barrák, které dělají známější jména, a pak menší kluby jako je Rock Hill nebo Provoz, kde se dějou menší komornější akce. Z okolí teď docela dobře jede klub Zkušebna ve Frýdku-Místku, dělají dost zajímavých koncertů, chodí tam lidi a atmosféra je prý skvělá.
Křest desky se velice povedl – Barrák byl plný, dorazilo přes 200 lidí, což je v dnešních časech opravdu úspěch. Dorazili i takoví, které jsme neviděli třeba i dvacet let – zkrátka krásné setkání. Kapely hrály výborně, všechno fungovalo, atmosféra byla skvělá – takže naprostá spokojenost. Bylo vidět, že hromada energie a práce, které jsme do příprav vložili, se takto vrátila a nevyšla nadarmo.
Z naší zkušenosti – zatím se prodalo víc desek, na druhou stranu kupujou si je především kámoši a skalní fanoušci, coby formu určité podpory ale i jako „památku“, vinyl vyšel v nákladu pouhých 200 ks (!).
Prodej lze samozřejmě podpořit hlavně koncertováním, nejen v klubech, ale i na festivalech. Jak často byste rádi hráli, respektive při šesti lidech v sestavě jak často je to s ohledem na další povinnosti či aktivity vůbec možné? A k těm festivalům – táhne vás to na ně, snažíte se někam dostat, nebo cíleně pořadatele neoslovujete a čekáte, kam vás pozvou?
Byli jsme zvyklí hrát tak 2-3x do měsíce, přeci jenom máme všichni rodiny a další povinnosti. Na druhou stranu si pak živé hraní a všechno s tím spojené dokážeme fakt řádně užít. Nikdy jsme nebyli moc festivaloví, naše doména bylo vždycky klubové hraní. Necháváme tedy festivaly tak trochu plavat, ono ve finále se stejně během léta vždycky jeden až dva nějak vyvrbí.
Tak to tu ještě nebylo – na naši novou desku vyšla recenze v tištěné verzi multižánrového hudebního magazínu Fullmoon zine, což je docela úlet. Aby bylo jasné, v jakém kontextu se naše album ocitlo, přinášíme zde celou stránku:
https://www.fobiazine.net/article/13267/the-neuniknes-bez-kontaktu
THE NEUNIKNEŠ patří mezi dlouhověké kapely, prvopočátky, ještě pod názvem OSM, sahají do roku 1989, po čase se měnil název na CHEMICKOU REKREACI a od roku 1992 platí THE NEUNIKNEŠ. V sestavě se objevilo vícero muzikantů, v letech 1996 až 2002 kapela nefungovala, ale po návratu na scénu a zejména po albu „Konfrontace“ z roku 2015 jakoby pánové čapli druhý dech a od té doby jsou aktivnější – jak koncertně, tak studiově. Ne že by chrlili jednu desku za druhou, ale v období 1989–2012 vydali pouhá dvě dema, takže tři velké desky (kromě „Konfrontace“ ještě „Ty nemáš den!“ z roku 2012) za jedenáct let je solidní počet.
Ke mně se předchozí nahrávky nedostaly, s výjimkou jednoho songu zařazeného kdysi na kompilačním CD přiloženém k Pařátu, takže s čistou hlavou rovnou k novince. A s prvním poslechem mě napadla zajímavá paralela: v blackmetalových vodách pluje dlouhé roky skupina SEAR BLISS, jejímž poznávacím znamením je trombon; v HC punkových vodách se podobně prezentují právě THE NEUNIKNEŠ, kteří uvedený nástroj používají zhruba dvacet let.
A nutno uznat, že trombon je do muziky zakomponován citlivě, že to není o tom, že by chvíli kapela drtila hardcore a pak zařadila pasáž postavenou na žesťovém nástroji, trombon hraje s kytarami a dalšími instrumenty prakticky pořád, někdy je výraznější, někdy spíše v pozadí, každopádně přeslechnout jej nelze a jeho party zpestřují zvuk nahrávky, která díky němu zní neotřele, zajímavě. Nicméně pořád je to hlavně hardcore, tu šmrncnutý punkem, tu crustem, tu i metalem. Celkově zní kapela překvapivě tvrdě, což je dáno nejen hudební rovinou, ale i hutným zvukem, který vznikal ve studiu Mroš, kde se o produkci postaral Bilos z MALIGNANT TUMOUR. Možná i on může za ono lehké zmetalizování nahrávky… A možná za to může Otyn, který v Davosu nahrávku mixoval a mástroval.
Deska začíná zostra, „Kecy o tom, jak mohlo být jinak“ pěkně odsýpají a zároveň dokládají, že muzikanti působí vyhraným dojmem, kapela šlape jako dobře namazaný stroj a zpěvák dobře artikuluje, takže je mu prakticky všechno dobře rozumět. Hraboš používá polohrubý hlas – není to vyloženě řev, ale k civilnímu projevu to má daleko, do muziky to sedne a hlavně to nepůsobí takovým tím nuceným dojmem. Dobré je, že i když většina písní frčí, tu a tam se objeví melodická pasáž, která onen těžkotonážní nářez trochu prosvětlí – někdy se o to postará trombon, většinou ale kytara. O prosvětlení se starají i songy vedené ve volnějších tempech, např. „Slova“ jsou místy spíše rocková než HC punková, navíc text patří k těm nejvýraznějším, se slovy si autor hezky pohrál a o „slovech“ dokázal napsat text, nad kterým je možné/dobré se zamyslet.
Největším hitem je ale „Industrial design“; skladbou se vine chytlavá linka, zpěv je vyhnaný do extrémů – zařazeny jsou i ječáky – a navíc jde o skočnou věc, která na koncertech určitě zamotá fanouškům nohy. A slogan „jsme proti novým trendům“ taky snadno zůstane v paměti. Metalově se rozjíždí „Restart“, asi nejtvrdší položka, v níž hrají prim ostře řízlé kytary a tepající bicí, trombon je zařazovaný jen v některých úsecích a napadá mě kacířská myšlenka, že by se písnička obešla i bez něj.
Z vzácně vyrovnaného materiálu bych ještě vypíchl „Domácí násilí“ s dalším burcujícím textem, „Uspávanku“, do níž jsou slova použita od básníka Jana Skácela, ale ono by se u každé skladby dalo cosi vypíchnout. Obecně texty jeden po druhém, protože z nich čiší určitá nechuť k moderní době prezentované zejména digitálními technologiemi, které oblbují populaci a bez nichž si řada lidí nedokáže svůj život představit, ať už jde o selfie tyče nebo sociální sítě. A ještě jedna písnička zaslouží pár slov – závěrečný bonus „Jaro ´22“, v němž se zpívá několika jazyky a který je logicky inspirovaný děním na Ukrajině na jaře 2022. Všechny tři zpěvy jsou něčím zajímavé, ukrajinský part působí posmutnělým dojmem, český naléhavým a polský burcujícím, všichni tři za mikrofonem stojící odvedli skvělé výkony a těžko hledám toho, kdo se mi líbí nejvíc, ale kdybych musel, uvedl bych polskou zpěvačku Pauku, ta dáma je skvělá. A aby těch zajímavostí týkajících se tohoto songu nebylo málo, zazní v něm i hammondky.
K dobrému dojmu z alba přispívá i obal. Autorem kreseb na přední i zadní straně je Jan „Bogy“ Lörincz, který na titulku nakreslil postmoderní výjev, který nejen že pěkně vypadá, ale vybízí k zamyšlení, kam ten svět spěje. Vzadu pak skvěle vystihl pány muzikanty zasazené do industriálních kulis, nechybí ani podrobné informace týkající se nahrávky a poděkování. Jediné, co chybí, jsou texty, což mi vždycky vadí, jsem radši, když si je můžu v klidu přečíst. Přitom tady nechybí přiložený list, ale ten je plný fotek z kapelního života a je na něm i historie kapely, žel titěrným fontem. Jinak ale balení exkluzivní, Papagáj si na něm dává tradičně záležet, obaly mají tučnější hřbety, přebal je z lakovaného papíru a černá deska je vložena do sáčku s antistatickou fólií – pro někoho možná detaily, já je považuji za důležité.
Celkově mě „album „Bez kontaktu“ velmi příjemně překvapilo. Ne že bych k němu přistupoval s nějakými předsudky, já prostě netušil, do čeho jdu – a po několika rotacích docházím k závěru, že jde o jedno z nejlepších alb v ranku tuzemské hardcore punkové scény, navíc s oním bonusem v podobě trombonu.
Autor: Johan (děkujem!!!)
V kuturním deníku pro Ostravu ostrava.cz vyšel s námi rozhovor – přečíst je možno zde:
3.2. proběhla spešl akce v ostravském Rock Hillu, kde jsme hostili polskou bandu TOWOT, reunion to staré punkové legendy SMAR SW. Zde je záznam našeho songu „Jsem vším“:
V sobotu 21.1. se počase vracíme do pražského Balada baru, nově na Palmovce na ul. Pod Plynojemem. Předskakovat budou RV4, see you there!
