https://www.fobiazine.net/article/13267/the-neuniknes-bez-kontaktu
THE NEUNIKNEŠ patří mezi dlouhověké kapely, prvopočátky, ještě pod názvem OSM, sahají do roku 1989, po čase se měnil název na CHEMICKOU REKREACI a od roku 1992 platí THE NEUNIKNEŠ. V sestavě se objevilo vícero muzikantů, v letech 1996 až 2002 kapela nefungovala, ale po návratu na scénu a zejména po albu „Konfrontace“ z roku 2015 jakoby pánové čapli druhý dech a od té doby jsou aktivnější – jak koncertně, tak studiově. Ne že by chrlili jednu desku za druhou, ale v období 1989–2012 vydali pouhá dvě dema, takže tři velké desky (kromě „Konfrontace“ ještě „Ty nemáš den!“ z roku 2012) za jedenáct let je solidní počet.
Ke mně se předchozí nahrávky nedostaly, s výjimkou jednoho songu zařazeného kdysi na kompilačním CD přiloženém k Pařátu, takže s čistou hlavou rovnou k novince. A s prvním poslechem mě napadla zajímavá paralela: v blackmetalových vodách pluje dlouhé roky skupina SEAR BLISS, jejímž poznávacím znamením je trombon; v HC punkových vodách se podobně prezentují právě THE NEUNIKNEŠ, kteří uvedený nástroj používají zhruba dvacet let.
A nutno uznat, že trombon je do muziky zakomponován citlivě, že to není o tom, že by chvíli kapela drtila hardcore a pak zařadila pasáž postavenou na žesťovém nástroji, trombon hraje s kytarami a dalšími instrumenty prakticky pořád, někdy je výraznější, někdy spíše v pozadí, každopádně přeslechnout jej nelze a jeho party zpestřují zvuk nahrávky, která díky němu zní neotřele, zajímavě. Nicméně pořád je to hlavně hardcore, tu šmrncnutý punkem, tu crustem, tu i metalem. Celkově zní kapela překvapivě tvrdě, což je dáno nejen hudební rovinou, ale i hutným zvukem, který vznikal ve studiu Mroš, kde se o produkci postaral Bilos z MALIGNANT TUMOUR. Možná i on může za ono lehké zmetalizování nahrávky… A možná za to může Otyn, který v Davosu nahrávku mixoval a mástroval.
Deska začíná zostra, „Kecy o tom, jak mohlo být jinak“ pěkně odsýpají a zároveň dokládají, že muzikanti působí vyhraným dojmem, kapela šlape jako dobře namazaný stroj a zpěvák dobře artikuluje, takže je mu prakticky všechno dobře rozumět. Hraboš používá polohrubý hlas – není to vyloženě řev, ale k civilnímu projevu to má daleko, do muziky to sedne a hlavně to nepůsobí takovým tím nuceným dojmem. Dobré je, že i když většina písní frčí, tu a tam se objeví melodická pasáž, která onen těžkotonážní nářez trochu prosvětlí – někdy se o to postará trombon, většinou ale kytara. O prosvětlení se starají i songy vedené ve volnějších tempech, např. „Slova“ jsou místy spíše rocková než HC punková, navíc text patří k těm nejvýraznějším, se slovy si autor hezky pohrál a o „slovech“ dokázal napsat text, nad kterým je možné/dobré se zamyslet.
Největším hitem je ale „Industrial design“; skladbou se vine chytlavá linka, zpěv je vyhnaný do extrémů – zařazeny jsou i ječáky – a navíc jde o skočnou věc, která na koncertech určitě zamotá fanouškům nohy. A slogan „jsme proti novým trendům“ taky snadno zůstane v paměti. Metalově se rozjíždí „Restart“, asi nejtvrdší položka, v níž hrají prim ostře řízlé kytary a tepající bicí, trombon je zařazovaný jen v některých úsecích a napadá mě kacířská myšlenka, že by se písnička obešla i bez něj.
Z vzácně vyrovnaného materiálu bych ještě vypíchl „Domácí násilí“ s dalším burcujícím textem, „Uspávanku“, do níž jsou slova použita od básníka Jana Skácela, ale ono by se u každé skladby dalo cosi vypíchnout. Obecně texty jeden po druhém, protože z nich čiší určitá nechuť k moderní době prezentované zejména digitálními technologiemi, které oblbují populaci a bez nichž si řada lidí nedokáže svůj život představit, ať už jde o selfie tyče nebo sociální sítě. A ještě jedna písnička zaslouží pár slov – závěrečný bonus „Jaro ´22“, v němž se zpívá několika jazyky a který je logicky inspirovaný děním na Ukrajině na jaře 2022. Všechny tři zpěvy jsou něčím zajímavé, ukrajinský part působí posmutnělým dojmem, český naléhavým a polský burcujícím, všichni tři za mikrofonem stojící odvedli skvělé výkony a těžko hledám toho, kdo se mi líbí nejvíc, ale kdybych musel, uvedl bych polskou zpěvačku Pauku, ta dáma je skvělá. A aby těch zajímavostí týkajících se tohoto songu nebylo málo, zazní v něm i hammondky.
K dobrému dojmu z alba přispívá i obal. Autorem kreseb na přední i zadní straně je Jan „Bogy“ Lörincz, který na titulku nakreslil postmoderní výjev, který nejen že pěkně vypadá, ale vybízí k zamyšlení, kam ten svět spěje. Vzadu pak skvěle vystihl pány muzikanty zasazené do industriálních kulis, nechybí ani podrobné informace týkající se nahrávky a poděkování. Jediné, co chybí, jsou texty, což mi vždycky vadí, jsem radši, když si je můžu v klidu přečíst. Přitom tady nechybí přiložený list, ale ten je plný fotek z kapelního života a je na něm i historie kapely, žel titěrným fontem. Jinak ale balení exkluzivní, Papagáj si na něm dává tradičně záležet, obaly mají tučnější hřbety, přebal je z lakovaného papíru a černá deska je vložena do sáčku s antistatickou fólií – pro někoho možná detaily, já je považuji za důležité.
Celkově mě „album „Bez kontaktu“ velmi příjemně překvapilo. Ne že bych k němu přistupoval s nějakými předsudky, já prostě netušil, do čeho jdu – a po několika rotacích docházím k závěru, že jde o jedno z nejlepších alb v ranku tuzemské hardcore punkové scény, navíc s oním bonusem v podobě trombonu.
Autor: Johan (děkujem!!!)
